CHKO Jizerské hory

Na našem území je celkem dvanáct vrcholů vyšších než 1000 metrů. Nejvýše položenou osadou je Jizerka (861 m), vyhlášená r. 1995 památkovou rezervací lid. architektury. Chráněné území zabírá 36 800 ha.

Pohoří patří do Krkonošské oblasti a člení se na dvě odlišné částí: malou Smrčskou hornatinu a Jizerskou hornatinu.

Geologicky je převážná část pohoří tvořena horninami krkonošsko-jizerského žulového masivu. Oblast je ohromnou zásobárnou vody a místem s nejvyššími srážkovými úhrny v republice.

Ve vrcholových rašeliništích s četnými jezírky pramení řada potoků a říček, které se pak vlévají buď do Jizery (Severní moře), nebo do Lužické Nisy (Baltské moře). Hory tedy tvoří evropské rozvodí. Dvě velké přehradní nádrže, Souš a Josefův Důl, slouží jako zásobárna pitné vody.

Jsou tu však i další nádrže v Liberci, Jablonci n. N., Bedřichově, Mníšecká, Mlýnická, Rudolfovská, Bedřichov I a II.

V podhůří najdeme i prameny minerálních vod, k nimž patří libverdská kyselka, prameny v Bílém Potoce a u Nového města pod Smrkem.
Jako stolní voda se stáčí vratislavická kyselka. Původně byly Jizerské hory zalesněny bučinami a smíšenými lesy s bukem, smrkem a jedlí. Postupně s osidlováním a rozvojem především sklářského průmyslu docházelo od 17. stol. k intenzivní těžbě dřeva. V 18. a 19. století byly holé části osázeny smrkovými monokulturami. Ty začaly odumírat v 60. letech 20. století v důsledku poškození emisemi z tepelných elektráren v Polsku a NDR. Smíšené a bukové lesy se dochovaly jen na severních a západních okrajích pohoří.

K nejcennějším biotopům hor patří četná rašeliniště, vyznačující se porosty borovice kleče, rašelinnými smrčinami a loukami a vzácnou květenou.