CHKO Lužické hory

Z geologického hlediska tvoří základ pohoří kvádrové pískovce svrchní křídy, kterými za sopečné činnosti v třetihorách proniklo na povrch magma. V dalším vývoji podléhaly měkčí pískovcové horniny erozi, zatímco tvrdší sopečné horniny, čediče a znělce, byly vypreparovány do podoby kuželovitých a kupovitých vrchů. Lužické hory tak získaly typickou tvář pohoří sopečného původu. Nejvyšší horou je Luž (793 m), chráněné území zabírá plochu 35 000 ha.

Lužické hory kdysi pokrývaly hluboké pohraniční hvozdy, v kterých převládal buk s jedlí. V důsledku kolonizace, která zde začala až ve 14. stol., a následné těžby byly původní lesy nahrazeny smrkovými monokulturami.

Zbytky původních bučin se uchovaly v nejvyšších polohách, kde přežívají i vzácné rostliny, zejména vstavačovité.

Z turistického hlediska patří Lužické hory k dosud méně navštěvovaným, i když přitažlivých míst je tu dostatek.
Najdeme tu výrazné hory s dalekými výhledy (Klíč, Luž, Jedlová s rozhlednou a tur. chatou), navštívit můžeme zříceniny hradů (Tolštejn, Kamenický hrad s vyhlídkovou věží) nebo obnovený zámeček Bredovských s výstavou o přírodě a historii CHKO.

Obdivovat můžeme venkovskou lid. architekturu, pro niž je typický roubený dům s podstávkou.

Při okraji CHKO leží větší sídla, která mohou být východištěm k poznání hor. Patří k nim Nový Bor, Česká Kamenice, Cvikov, Jablonné v Podještědí nebo Varnsdorf.