CHKO Orlické hory

Podstatná část tohoto území byla spolu s podhůřím zařazena do CHKO (20 000 ha). Nejmenší a nejnižší částí Orlických hor je Mladkovská vrchovina, na kterou na jihovýchodě navazuje Bukovohorská vrchovina (Suchý vrch, 995 m).

Převažujícími horninami jsou staré krystalické břidlice, zejména ruly, svory, fylity a amfibolity, vzácněji krystalické vápence a křemence. Místy se na povrch dostávají mladší vyvřelé horniny, např. gabra na vrchu Špičák (841 m). Na dnešní podobě hor, vyzdvižených převážně za třetihorního vrásnění, se podílela erozní síla horských bystřin, která dala vzniknout hlubokým údolím, a procesy zvětrávání a odnosu hornin, při nichž byly odhaleny skalní útvary a vznikly balvanové sutě. Zdejší skály sice nepatří ke krajinným dominantám, ale jejich pěknou ukázkou jsou např. Marušiny kameny na plošině Maruši (1042 m) nebo skály na Kamenci, včetně PP Sfinga, nad údolím Zdobnice. Další skalní výchozy najdeme v údolí Bělé, v Julinčině údolí nad tokem Říčky nebo na soutoku Říčky a Zdobnice (Plačtivá skála).

Převážná část Orlických hor je zalesněna, ale skladba dřevin není původní. Kdysi rostl ve vyšších polohách buk a v nižších buk s jedlí, ale ty byly nahrazeny smrkovými monokulturami. Zbytky původních porostů se zachovaly jen v nedostupných místech a na jejich ochranu byla zřízena řada rezervací. Pod ochranu se dostala i rašeliniště. Na rašeliništích roste suchopýr pochvatý, klikva, tučnice obecná, rosnatka okrouhlolistá aj. Na mokřadních loukách při státní hranici se daří různým druhům vstavačovitých.

Zvířena je zastoupena běžnými horskými a podhorskými druhy, z ptactva zasluhují pozornost kos horský, ořešník kropenatý a tetřívek.

Převážná část hor patří do povodí Labe, a je tedy odváděna do Severního moře. K hlavním tokům patří Divoká a Tichá Orlice s přítoky Rokytenkou, Kněžnou, Zdobnicí, Bělou a dalšími.

Z turistického hlediska jsou zajímavé i některé níže položené části hor. Bezesporu k nim patří PR Zemská brána při hranici s Polskem, kde řeka v rozpukaném rulovém podloží vytváří divokou soutěsku a její koryto je plné zřícených balvanů.

Převážná část hor patří do povodí Labe, a je tedy odváděna do Severního moře. K hlavním tokům patří Divoká a Tichá Orlice s přítoky Rokytenkou, Kněžnou, Zdobnicí, Bělou a dalšími.
Z turistického hlediska jsou zajímavé i některé níže položené části hor. Bezesporu k nim patří PR Zemská brána při hranici s Polskem, kde řeka v rozpukaném rulovém podloží vytváří divokou soutěsku a její koryto je plné zřícených balvanů.

Romantikou dýchá okolí Pašerácké lávky, jejíž název upomíná, že se tudy přes hranice pašovalo zboží. Ledříčkovy skály jsou opředeny historkami o zbojníku Ledříčkovi, který se zde počátkem 19. stol. skrýval.

Vrcholovou část hor můžeme poznávat z červeně značené Jiráskovy cesty, která sleduje hlavní hřeben v délce téměř 50 km a k níž z městeček a obcí na úpatí hor přicházejí značené cesty.
Hřebenovka začíná v sev. části, kde stoupá do vrcholových partií z Olešnice v Orlických horách, přechází nebo jen těsně míjí většinu hlavních vrcholů a území CHKO opouští nad Zemskou bránou, u chaty na Čiháku.

Pohoří je velmi řídce obydlené a je přístupné z několika měst, která tvoří rekreační zázemí. Kromě zmíněné Olešnice jsou to Deštné, Říčky, Rokytnice a Bartošovice v Orlických horách Rychnov nad Kněžnou a Klášterec nad Orlicí.