CHKO Žďárské vrchy

Žďárské vrchy (nejvyšší Devět skal, 836 m) jsou součástí Českomoravské vrchoviny a jsou tvořeny komplexem přeměněných hornin, především rul a amfibolitů. Do tohoto komplexu proniklo i několik masivů vyvřelých hornin, tvořených žulami až diority. V ledových dobách docházelo k mrazovému zvětrávání skalního podkladu, při němž vznikly desítky izolovaných vrcholových skalisek, místně zvaných kazatelny, mrazových srubů a balvanových proudů. Bizarní tvary nejen přitahují návštěvníky, ale zároveň tvoří specifické podmínky pro lesní porosty, rostlinstvo i zvířectvo, a tak řada z nich byla prohlášena přírodními památkami, např. Milovské perničky, Lisovská skála, Dráteničky apod.

Žďárskými vrchy probíhá evropské rozvodí; sz. část je odvodňována do Severního moře řekami Chrudimkou, Sázavou a Doubravou, z jv. části odvádí Svratka a Oslava vody do Černého moře. Je zde téměř dvě stě rybníků, největší Velké Dářko má rozlohu 205 ha.

Lesy zabírají asi 40 procent plochy, protože vzhledem k malé úživnosti půdy nedošlo k úplnému odlesnění. Dodnes se zachovaly desítky druhů lesních typů. Ze zajímavějších jsou to smrkové bučiny, květnaté jedliny a roklinové lesy.
Na tyto typy je vázána řada chráněných a ohrožených druhů rostlin, např. kapradina žebrovice různolistá, měsíčnice vytrvalá, bledule jarní, čarovník alpský ad. Na vlhkých, vytrvale zamokřených a rašelinných loukách rostou kriticky ohrožené druhy ostřic, bahnička chudokvětá, rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá aj.

Také v živočišné říši najdeme ohrožené druhy. Z ptactva to jsou kulíšek nejmenší, jeřábek lesní a ořešník kropenatý, z obratlovců mihule potoční, z plazů užovka podplamatá a ještěrka živorodá.

K vzácným živočichům patří vydra říční a řada druhů netopýrů, např. netopýr černý a stromový.

Kronikář Kosmas popisuje kolem r. 1000 rozsáhlý hraniční hvozd na pomezí Čech a Moravy. Lesy tehdy pokrývaly 90 procent území a vedly jimi málo početné stezky.
Při Libické stezce byl vybudován r. 1252 žďárský klášter, který se stal centrem kolonizace.

Žďářením, tedy vypalováním lesa, se zvětšovala plocha vhodná k osidlování i hospodaření, i když trvalá sídla v drsnějších podmínkách vznikala až do 18. stol.
Přesto tu najdeme řadu památek, z nichž vyniká poutní kostel Zelená Hora (památka UNESCO), mistrovské dílo J. B. Santiniho-Aichla. Lid. architekturu představuje skanzen na Veselém Kopci u Hlinska, čtvrť Betlém v Hlinsku ad.