Národní park Šumava

Geomorfologicky patří k celku Šumava, podcelkům Železnorudská hornatina, Šumavské pláně a Trojmezenská hornatina, je součástí světové sítě biosférických rezervací UNESCO.
Území je tvořeno převážně rulami, svory a žulami. Šumava má středohorský ráz bez velkých výškových rozdílů, převážně s oblými vrcholy.

Chladnější a vlhčí podnebí ovlivnilo vznik mnoha rašelinišť (slatí). Celé pohoří kdysi pokrýval souvislý komplex lesů, v němž se střídal smrk s jedlí, bukem a javorem.
Od 17. stol. byl nahrazován rychle rostoucími smrkovými monokulturami, které jsou však méně odolné nejen proti větrným nárazům, ale také proti přemnožení kůrovce.

Velké změny v přirozeném vývoji krajiny nastaly po 2. svět. válce.
Došlo k odsunu německého obyvatelstva, které osidlovalo především vyšší části pohoří, některé vesnice byly zcela srovnány se zemí a téměř celá Šumava se změnila na pohraniční pásmo.
Život v některých částech se zcela zastavil, ale na druhou stranu byla příroda uchráněna lidských zásahů. První návštěvníci se na Šumavě objevili v 18. stol., ale turistický ruch se rozvíjel až o sto let později.

Zdejší krajina okouzlila i mnohé umělce, k nimž patří spisovatelé Adalbert Stifter a Karel Klostermann.

Z velkého množství přírodních památek jsou Borová Lada, Jezerní slať, Plešné jezero a Prameny Vltavy.